DVD: Volver

Volver, čili Návrat je scénáristicky Almodóvarovým nejpřístupnějším filmem za dlouhou dobu. Režijně jde potom o mistrovsky zvládnuté dílo, kde autor s lehkostí matadora vedle sebe nonšalantně skládá komediální prvky s těmi dramatickými a jakoby mimochodem nechává publikum vychutnat nevšední herecké výkony. V úvodní scéně sledujeme ženy ve větrné La Manche, kterak svědomitě čistí hroby svých blízkých od spadaného listí. Volver jako takový je filmem o ženách: muži tohoto světa buď zemřeli, nebo utekli - případně oboje. Mezi pozůstalými poznáváme i sestry Raimundu (Penélope Cruz ve svém životním výkonu) a Sole (Lola Duenas), jejichž rodiče zemřeli při jednom z častých požárů. Ve městečku žije jejich stará tetička Paula (Chus Lampreave), o níž se stará sluncem a větrem ošlehaná Augustina (Blanca Portillo), a také snad tetiččina zemřelá sestra Irene (Carmen Maura) zesnulá matka obou dcer alespoň tak se to po návsi traduje.

Přesouváme se do Madridu, kde obě sestry žijí. Sole v pokoji provozuje kadeřnictví. Raimunda uklízí na letišti a stará se o dcerku Paulu (Yohana Cobo). Raimundin marný manžel Paco (Antonio de la Torre) sleduje na sofa televizi, od níž ho vytrhnou maximálně dcerčiny útlé nožky rozhozené nevinně přes opěradlo gauče. Když se Raimunda jednou vrací večer z práce, najde vyplašenou Paulu na ulici: dcerka v kuchyni ubodala Paca kvůli jeho nemravným návrhům. Raimunda manžela promptně uskladní do mrazáku v restauraci přes ulici, na kterou má dohlédnout, zatímco bude majitel pryč. Kvůli těmto neočekávaným trablům nemůže Raimunda odcestovat do La Manchy, kde právě zesnula tetička Paula. Vydává se tam tedy pouze Sole a zpátky do Madridu si v kufru auta přiveze Irene. Živou a odhodlanou dceři pomoci. Sole matce naordinuje, aby v kadeřnictví předstírala, že je ruská imigrantka. Kdykoli se ovšem objeví Raimunda, schová ji pod postel. Raimunda zatím s přítelkyněmi otevře restauraci, neb se v okolí ukáže autobus hladových filmařů. A do všeho zmatku přijede Augustina se zprávou, že má rakovinu... Volver je příběh o přežití: všechny ženské postavy filmu se snaží přežít a Pedro Almodóvar obdivuje jejich odvahu, projevující se v situacích tragických i komických, groteskních i dojemných.


O FILMU
"Nejnáročnější částí práce na filmu Volver bylo psaní synopse," říká režisér Pedro Almodóvar. "Postupem času se stalo mnohem obtížnější mé filmy přiblížit či shrnout několika řádky. To se naštěstí neodráželo v tom, jak pracovali herci nebo filmový štáb. Natáčení tohoto filmu fungovalo jako švýcarské hodinky. Myslím, že mě to i více bavilo, protože předchozí natáčení (Špatná výchova) bylo absolutní peklo. Už jsem v podstatě zapomněl, jaké je natáčet bez permanentního pocitu, že stojím na kraji propasti. To neznamená, že by měl být Volver nutně lepší (ve skutečnosti jsem na Špatnou výchovu velmi pyšný), jen jsem zkrátka tentokrát méně trpěl. Vlastně jsem netrpěl vůbec.
Špatná výchova mi každopádně potvrdila jednu důležitou věc (kterou jsem zjistil už při natáčení filmů Matador a Na dno vášně): nikdy nesmíte hodit ručník do ringu. I pokud jste přesvědčeni o tom, že je to katastrofa, musíte bojovat za každou sekvenci, každý záběr, každý pohled, každou chvilku ticha, každou slzu. Ani ve chvílích, kdy jste na pokraji zoufalství, nesmíte ztratit ani špetku nadšení. Postupem času začnete na věci nahlížet jinak a někdy se ukáže, že to není tak hrozné, jak jste si původně mysleli.
Tento film je pro mě ztělesněním hned několika různých návratů. Vrátil jsem se trochu více ke komedii. Vrátil jsem se do La Manchy, do světa žen (tento film je bezpochyby mým nejvíce lamanšským projektem - z hlediska jazyka, zvyklostí i prostředí). Vrátil jsem se ke spolupráci s Carmen Maura (po 17 letech), Penélope Cruz, Lolou Duenas a Chus Lampreave. Vrátil jsem se k tématu mateřství jako původu života a fikce. A přirozeně jsem se vrátil také ke své matce. Vrátit se do La Manchy je vždycky jako vrátit se k mateřskému prsu.
Během psaní scénáře a během natáčení byla má matka vždycky přítomna, cítil jsem ji velmi blízko. Nevím, jestli je film dobrý (to musí posoudit jiní), ale vím, že jeho natáčení mi přineslo mnoho dobrého.
Mám pocit - a doufám, že nebude prchlivý - že se mi konečně podařilo správně umístit dílek skládačky, který mi v minulosti přinesl spoustu úzkosti. Dokonce bych řekl, že v posledních letech nabyl tak velkého významu, že ohrozil mou existenci.
Ten dílek, o kterém mluvím, je smrt. Nikoliv moje vlastní smrt nebo smrt mých blízkých, ale to nemilosrdné a nezadržitelné mizení všeho živého. Nikdy jsem ji nechápal ani nehodlal přijmout. A to vás v případě, že vnímáte běžící čas stále rychleji a rychleji, začne hodně trápit.
Nejdůležitějším návratem tohoto filmu je nicméně zjevení ducha matky, který se ukáže jejím dcerám. V mé rodné vesnici se takové věci údajně dějí (zjevení byla častým námětem historek, které jsem slýchal), nicméně já tomu nevěřím. Snad jen pokud se stanou někomu jinému nebo ve fiktivním románu. A tahle fikce, ta v mém filmu, mi přinesla takový duševní poklid, jaký už jsem necítil velmi dlouho - klid je slovo, jehož význam ani pořádně neznám.
Nikdy jsem nebyl vyrovnaný člověk, což mě ovšem ani v nejmenším netrápí. Má vrozená roztěkanost a neustálá nespokojenost mě de facto stimuluje. Teprve v posledních letech se můj stav zhoršoval, protože mě sžírala hrozná úzkost. A to nebylo dobré pro život ani pro práci. U režie filmu je trpělivost důležitější než talent. A tu jsem já ztratil už dávno, zejména co se týče malých věcí, které jí vyžadují nejvíce. To neznamená, že se ze mě stal menší perfekcionista nebo že jsem nyní více samolibý, to rozhodně ne. Ale věřím, že Volverem jsem té trpělivosti částečně opět nabyl.
Myslím, že v souvislosti s tímto filmem jsem prošel nezbytným, ale bezbolestným truchlením (stejně jako postava sousedky Agustiny). Vyplnil jsem vakuum a dal jsem sbohem něčemu (snad svému mládí?), čemu jsem dosud sbohem nedal, přestože to už bylo potřeba. Není na tom nic paranormálního. Má matka se mi nezjevila, přestože - jak jsem již podotknul - jsem ji cítil blíže než kdy předtím.
Volver je poctou společenským rituálům, které v souvislosti se smrtí a mrtvými provádějí lidé z mé vesnice. Mrtví nikdy neumírají. Vždycky jsem obdivoval tu přirozenost, s jakou lidé z mého sousedství mluvili o mrtvých, neustále si je připomínali a velebili jejich hroby. Záviděl jsem jim to. Spousta z nich (stejně jako Agustina ve filmu) pečuje dokonce o své vlastní hroby, ještě když jsou naživu. Cítím, že jsem tím hodně nasákl a něco z toho ve mně zůstalo, což mě naplňuje optimismem.
Jak jsem již řekl, nikdy jsem nechápal ani nehodlal přijmout smrt. A nyní si poprvé za celou tu dobu myslím, že se na ni dokáži dívat beze strachu, přestože ji ani nadále nechápu ani nepřijímám. Začínám se jen smiřovat se skutečností, že existuje.
Přestože nejsem věřící, chtěl jsem do děje vnést postavu z onoho světa (v podání Carmen Maury). A chtěl jsem, aby ve filmu mluvila o nebi, pekle a očistci. A skutečnost je taková - a nejsem zdaleka první, kdo na to přišel - že onen je svět je tady. Je to tenhle svět. Peklo, nebe, očistec - všechny tyhle věci jsou uvnitř nás. Ostatně, řekl to už Sartre.
Přestože by to tak mohlo místy vypadat, Volver nespadá do žánru surrealistické komedie. Živí a mrtví zde koexistují bez jakýchkoliv konfliktů a dostávají se do situací, které jsou buď humorné nebo plné hlubokých a opravdových emocí. Je to film o kultuře smrti v mé rodné La Mancha. Lidé ji uctívají s obdivuhodnou přirozeností. Způsob, jakým zůstávají mrtví přítomni v jejich životech a lidskost jejich ceremoniálů nenechává mrtvé umřít.
Film má humorné i dramatické sekvence. Jeho tón imituje "skutečný život", ale není to žádný pravdivý portrét místních rituálů. Je to spíše surrealistický naturalismus, pokud se to tak dá říci. Vždycky jsem byl zvyklý mísit jednotlivé žánry a pořád tak činím. Je to pro mě přirozené.
Volver je film o rodině a s rodinou také vznikal. S popisem toho, co se ve filmu odehrává v La Mancha a uvnitř domů v Madridu (kadeřnický salón, vývařovna, prádelna atd.) mi pomáhaly mé vlastní sestry.
Přestože má rodina měla trochu větší štěstí, stejně jako Sole a Raimunda to byli přistěhovalci, kteří se vydali z vesnice do velkého města za lepším životem. Mé sestry naštěstí i nadále ctily kulturní zvyky, k nimž jsme byli vedeni v dětství, a udržovaly odkaz naší matky naživu. Já jsem náš společný domov opustil ve velmi mladém věku a stal jsem se zatvrzelým měšťákem. Když jsem se ale chtěl vrátit ke zvyklostem z La Mancha, ochotně se staly mými průvodkyněmi."


O HEREČKÁCH
"Penélope je na vrcholu své krásy. Bude to znít jako klišé, ale v jejím případě je to pravda. Dívat se na ni bylo jedním z největších potěšení tohoto natáčení. Její Raimunda ve Volveru je ze stejného těsta jako postava Carmen Maury ve filmu Co jsem komu udělala? - přírodní síla, kterou nemůže nic zastavit. Penélope má na jednu stranu tu úžasnou energii, ale Raimunda je zároveň křehká, velmi křehká. Umí (a kvůli tomu, co je ve scénáři, i musí) být vzteklá a o chvíli později se zhroutit jako bezbranné dítě. Překvapilo mě, kolik lidí vyjádřilo své nadšení nad tím, že jsem znovu spojil síly s Carmen. V jedné písni od Chavely se zpívá: Vždycky se vracíte na ta stará místa, kde jste milovali život. A to se dá říci i o lidech. Vždycky je v tom určitá nejistota, ale ta se u Carmen naštěstí rozplynula už v průběhu našich prvních pracovních setkání. Ve scénáři je jedna dlouhá sekvence, která je de facto monolog, protože v ní mluví jen postava Carmen. V této sekvenci Carmen vysvětluje své milované dceři Penélope Cruz příčiny své smrti a svého návratu. Text se rozprostírá na celých šesti stranách scénáře a je rozdělen do šesti působivých scén. Tato pasáž je jedním z důvodů, proč jsem ten film chtěl natočit. Plakal jsem pokaždé, když jsem ten text přepisoval (trochu jako ta ženská, kterou hraje Kathleen Turner v Honbě za diamantem - spisovatelka, která brečí při psaní svých silně kýčovitých romantických knih).
Každý si byl vědom toho, jak je ta sekvence důležitá. Byla v tom spousta očekávání, z čehož byla Carmen trochu nervózní a chtěla to mít co nejdřív za sebou. Nakonec jsme natáčeli celou noc a všichni se snažili o maximální koncentraci, která z těch nejtěžších scén vždycky udělá ty nejjednodušší, protože do toho všichni dávají maximum.
A zbytek hereckého obsazení nijak nezaostával za hlavními hvězdami. Lola Duenas zde odvedla jeden ze svých nejkomplexnějších hereckých výkonů. Její hrdinka je z těch čtyřech žen nejvýstřednější. Lola se sama rozhodla, že si v souvislosti s natáčením osvojí komplikovaný lamanšský přízvuk. Naučila se všechna tajemství kadeřnické profese a objevila v sobě nevídaný komediální talent. Je intenzivní, věrohodná a vzácná, v tom nejlepším slova smyslu.
Dalším požehnáním bylo, že všechna děvčata žila a pracovala ve velmi těsném spojení. Herečky mezi sebou měly krásné vztahy, byly skoro jako rodina. Což se ostatně podařilo zachytit i na filmový pás.
Velice mě dojal výkon mladé Yohany Cobo. Hraje téměř ve všech scénách, ale vystupuje v nich pouze jako tichý svědek. To je na herecké profesi jedna z nejnáročnějších věcí - jen poslouchat a být přítomen. A její přítomnosti je velmi výmluvná, aniž by cokoliv dělala."


O TVŮRCÍCH
PEDRO ALMODÓVAR (režie) se narodil v 50. letech v Ciudad Real, srdci La Manchy, odkud se ve svých osmi letech přestěhoval spolu se zbytkem rodiny do Estremadury. Zde chodil na základní a střední školu. V 17 letech odešel z domova a vydal se bez peněz i vyhlídky, že sežene zaměstnání, do Madridu. Tam Almodóvar vystřídal několik zaměstnání, ale teprve práce u National Telephone Company of Spain (kde zůstal celých 12 let) mu umožnila koupi první Super-8mm kamery. Každý den po práci se věnoval divadelnímu souboru Los Goliardos, u nějž působil jako scénárista a herec, a natáčel amatérské filmy, což byla jeho jediná filmová průprava. Spolupracoval se spoustou undergroundových časopisů a psal povídky, z nichž se některé dočkaly publikace. Byl také členem parodické punkrockové skupiny Almodóvar and McNamara.
Almodóvar měl velké štěstí, že jeho debut byl uveden krátce po pádu španělské diktatury. V roce 1980 se pak dostal do kin snímek Pepi, Luci, Bom, který po 18 měsíců příležitostně natáčel s nulovým rozpočtem a amatérským štábem a herci (s výjimkou Carmen Maura) na 16mm kameru.
V roce 1986 založil se svým bratrem Agustínem produkční společnost El Deseo S.A. Jejich prvním projektem se stal film La Ley del deseo. Počínaje tímto snímkem pak produkovali všechny filmy, které Pedro napsal a natočil. Kromě toho produkovali díla několika mladých režisérů.
V roce 1988 přinesl Almodóvarovi světový věhlas film Ženy na pokraji nervového zhroucení, od jehož uvedení se těšil mezinárodní pozornosti. Film Vše o mé matce mu přinesl prvního Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film, kromě nějž obdržel také Zlatý glóbus, Césara, tři European Film Awards, ocenění David de Donatello, dvě ceny BAFTA, sedm cen Goya a dalších 45 ocenění. O dva roky později oslavil nemenší úspěch s filmem Mluv s ní, který získal Oscara v kategorii nejlepší původní scénář, pět European Film Awards, dvě ceny BAFTA, ocenění Nastro de Argento, Césara a celou řadu dalších světových cen. V roce 2004 byl jeho film Špatná výchova vybrán, aby uvedl MFF v Cannes. Film si kromě nadšených recenzí vysloužil také celou řadu ocenění (několik Independent Spirit Awards, ceny BAFTA, César, několik European Film Awards, Nastro de Argento a prestižní cenu pro nejlepší zahraniční film od New York Critics Circle). Jako producent má na kontě velmi ceněné filmy Můj život beze mne, The Holy Girl a Tajemství slov.

Volver je již třetím filmem, který PENÉLOPE CRUZ (Raimunda) natočila pod režijní taktovkou Pedra Almodóvara. V minulosti si zahrála v jeho snímcích Na dno vášně a Vše o mé matce. Poté, co vystudovala herectví, se jí podařilo získat role v celé řadě filmů předních španělských režisérů - Šunka, šunka a Volavérunt Bigase Luny, Belle époque a Dívka tvých snů (za nějž získala cenu Goya v kategorii nejlepší herečka) Fernanda Trueby, Otevři oči Alejandro Amenábara či Žádné boží zprávy Agustína Díaze Yanese. Na kontě má také spoustu hollywoodských filmů včetně Hi-Lo Country (Stephen Frears), Krása divokých koní (Billy Bob Thornton), Kokain (Jonathan Demme), Mandolína kapitána Corelliho (John Madden) a Vanilkové nebe (Cameron Crowe). Film Nehýbej se z roku 2004 jí vynesl cenu David di Donatello a ocenění pro nejlepší herečku od Evropské filmové akademie. Podle New York Times se jednalo o jeden z deseti ženských hereckých výkonů roku. Po Volveru pracovala na filmu Jakea Paltrowa The Good Night a brzy začne natáčet snímek Meno Meyjese Manolete. Již po několik let je tváří značky Ralph Lauren.

CARMEN MAURA (matka) začínala v 70. letech jako herečka v kavárenských divadlech a na začátku následujícího desetiletí se díky spolupráci s Colomem, Truebou a Almodóvarem stala královnou tzv. Madridské komediální scény. V 80. letech natočila s Almodóvarem filmy, které se pro oba z nich staly nejdůležitějšími projeky dekády - Pepi, Luci, Bom, Dark Habits, Co jsem komu udělala?, Matador, Law of Desire a zejména Ženy na pokraji nervového zhroucení, za nějž získala mj. ocenění Goya, Ciak, Fotogramas de Plata a cenu European Film Award pro nejlepší herečku. Během své již více než třicetileté kariéry u filmu se objevila v bezpočtu filmů a posbírala spoustu různých ocenění. Mezi mnoha jinými šlo o snímky Ay, Carmela (režie Carlos Saura), za nějž získala cenu Goya a cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší herečku, či Společenství (r. Alex de la Iglesia), který jí vynesl Stříbrnou mušli na filmovém festivalu v San Sebastianu a cenu Goya pro nejlepší herečku. Nedávno dokončila ve Francii film Nos cheres tetes blondes.